Na jaře se můj pan svářeč omluvil a ukončil naší spolupráci na výrobě kotlíků. Má na to opravdu právo - a já se mu nedivím. Moje nápady a konstrukce by udolaly každého a navíc, už jsme oba starší pánové a proč si kazit zbytek života výrobou něčeho tak podivného a komplikovaného buhvíčeho, zvláště když už se plyn a kyslík nedá sehnat, aniž byste byli podnikatelé, musíte přijet s úředním papírem a s náklaďákem - nikoliv s větším osobákem a tak. To je už, bohužel, historie. Rozhodl jsem se pokračovat sám. Měl jsem to okoukané a v malíku, když jsem mu asistoval a okouněl, takže, řekl jsem si, proč to nezkusit jednou sám.
Oprášil jsem hořák Rothenberger, který mi asi před pěti lety přinesl pozorný Ježíšek - tenkrát za to manželka dala asi dva tisíce. Souprava na velkou PB bombu s velkým a malým hořákem a regulačním ventilem byla pořízena asi na Pankráci v Hornbachu, nebo jak se to tam jmenuje.
No, ale neméně důležité je mít přesně pasující a padnoucí součástky, takže došlo na jednu Ms trubku průměru 80 mm z Lipska a dvě dýnka po 6 Euro - na trubce je nápis jasně vidět. Rozhodl jsem se pro jednoduchý plamencový kotlík se šesti příčnými trubičkami, co dům dal - topenářská rourka Cu 28 mm s kolínkem.
Vyvrtal jsem potřebné otvory a zasadil trubičky na svá místa - svázal jsem je drátkem, aby nevypadly při pájení natvrdo stříbrnou elektrodou za 283 Kč (asi půl metru kovu v červené strusce).
Začátek práce byl fascinující - díky kapilárnímu vzlínání se mnou rozžhavené trubky dotkla stříbrná elektroda a šup... Kolem dírky se rozběhl lesklý roztavený kov. Hruď se mi dmula pýchou, jaký jsem to pašák...
Desetkrát jsem vnitřní koleno s trubičkami prohlížel, ale nenašel jsem závadu na svárech. Takže jsem to vložil do velké trubky - docela to pasovalo - a zapájel vnějšek. Ještě jsem, starý trulant, vyříznul do komína zářezy, vložil trubičku jako vysoušeč páry, ukončil fitinkou a tu přiondil k přírubě kotle.
Přes noc jsem výrobek nechal macerovat v louhu na vápenec a ráno, pln nadšení, věc umyl, našrouboval fitinky a začal do plamencové trubky žíhat hořákem Meva 1200 W s úmyslem vyzkoušet, čeho je kotlík schopen.
No, ničeho, neb z plamencové trubky začala po chvilce vytékat voda. To byl kritický okamžik a určitě nelžu, že se mi udělalo slabě kolem osrdí... Z toho není šance se dostat jinak, než to rozebrat a převařit znova.
No, ještě jsem zkoušel dmýchat do plamencové trubky hořákem Rothenberger vnitřkem a zkoušel dovnitř k jednotlivým trubičkám přikládat drahou stříbrnou elektrodu. Elektroda mizela jako sníh na jaře, ale nic. NIC. Pořád to teklo.
Takže přišla na řadu oblíbená procedura: odvrtat, přeříznout, vyoperovat.
Znovu jsem všechno převařil. Protože v plamenci byly zářezy na vysoušecí trubku, nešlo ho ucpat ničím, a jak jsem si věřil, vše jsem opravdu asi dvakrát převařil, až sváry vypadaly naprosto dokonale a ani pod lupou to neukazovalo žádný kaz. Spojil jsem to celé znovu v jeden celek a svařil. Já hňup...
Po vylouhování to zase teklo, krucinál fagot. Asi po týdnu jsem našel sílu a celé to znovu, již podruhé přeříznul.
Odvrtat se to dalo už jen větším vrtákem, takže díra kolem plamence byla jako do stodoly a chvilku jsem si říkal, že to bude chtít novou přírubu, ale nakonec jsem vyrobil mezikruží a tím tu velkou díru uzavřel. Dokonce jsem musel přiložit mosazný drát 2mm průměru a celé to stříbrem převařil. To hlavní: Nakonec jsem vyrobil mosazné špunty a uzavřel jimi plamencovou trubku na obou koncích, spájel cínem a naplnil vodou - byla to práce jako na kostele -, a do ní začal dmýchat hořákem.
No, nebudu napínat, na třech místech z bezvadného sváru začal tryskat slaboučký, asi vlasový pramínek vody. Nikdy jsem nic takového neviděl. Žádná prasklinka - prostě tenčí než vlas proud vody - asi na třech různých místech.
Vše jsem převařil (velký hořák zpíval), znovu louhoval... A tentokrát to začalo téct jinde, ale už jen jeden pramínek. Po opětovném louhování to vypadalo dobře. Uf.
Zbývalo naposledy svařit celek (další dvě elektrody vzaly za své), ale výsledek konečně naznačoval úspěch.
Nevím, jak je to možné, to stříbro opravdu teče krásně, ale ta mosaz je holt mosaz. Když nemám ten acetylen s teplotou 3000 °C, tak jsem vedle.
To jen pro informaci dalším tvůrcům kotlíků - vždy je třeba se přesvědčit, že to neteče, a pak to teprve uzavřít.
Sváry vně byly celkem třikrát bez problémů. Asi to bylo tím, že válec na kotel a příruby z Německa byly opravdu přesně vylisované a prostě pasovaly.
Tohle je moje zkušenost s pájením natvrdo kotlíků... Stálo mě to 3 elektrody po 283 Kč, ale dá se to přežít - jen to musí skončit dobře.
Dnes je kotlík ve strojovně pro kolesáček, snad to vydrží až na tu Vyžlovku a snad s tím něco vyhraju, jinak ztrácím motivaci k další práci.
Závěr
Pokud to někdo bude chtít zkoušet, opravdu doporučuju vždycky nějak vyzkoušet - natlakovat. Ušetří se tím hodně práce, peněz, nervů...
Pro MoNaKo Jiří Voráček
Můžete se registrovat!
Ukažte obrázky svých modelů!
Jak napsat článek?
Napište nám
