Můj první parní samohyb

Autor: Ivan Hořejší <ivan.horejsi@remedia.cz>
Téma: Pell Mel, Vydáno dne: 28. 10. 2007 na www.mo-na-ko.net


Je to už snad deset let, kdy jsem začal stavět svůj první parní samohyb. Inspirován tehdy nedostupnou hračkou německé firmy Wilesco jsem se pustil do stavby jen s pomocí ruční vrtačky, pilníku, kleští, pilky na kov, svěráku a trafopájky


Při zhotovení dvojčinného parního jednoválce jsem vycházel z nějaké německé knížečky o parních strojcích. Jedná se o oscilační válec o průměru pístu 11 mm a zdvihem 18 mm. Tyto rozměry byly dány mosaznou trubkou a kulatinou, které jsem tehdy sehnal v pražské prodejně s hutním materiálem a které do sebe pasovaly, takže jsem mohl obejít nutnost soustruhu či stojanové vrtačky. Všechny důležité míry i postupy lze vyčíst z mých nákresů. Obecné pravidlo při jeho výrobě platí, že jednotlivé díly by měly být co nejpřesnější, ale naopak přílišná těsnost pístu ve válci, může způsobit špatný chod strojku. Píst by se měl ve válci pohybovat zlehka stejně jako ve spodním vodícím víku válce. Naopak třecí plošky, které rozvádí páru nad a pod píst, stejně jako vnitřní plošky reverzního ventilu, by měly být zabroušeny, co nejpřesněji, abychom zamezili zbytečným ztrátám ufukující páry.

Věřím, že skuteční odborníci přes parní stroje a jejich modely mi prominou můj totální amatérismus konstrukce a postupů při jeho stavbě, která skutečně vycházela z omezených možností strojního opracování, stejně jako s naprostou nezkušeností při stavbě něčeho podobného. Na druhou stranu, věřím, že právě tyto nedostatky by mohly být chápány tou širší veřejností, která projevuje zvýšený zájem o parní pohon, pozitivně a inspirativně, neboť jak je vidno z fotografií a nákresů, lze tu páru zvládnout i svépomocí, na koleně, s minimálním vybavením a z dostupných materiálů.

Strojek této konstrukce skutečně funguje – jak je vidět z videa. Navíc, lze tento typ oscilačního stroje doplnit poměrně snadno o druhý válec, který se už pak sám rozbíhá, takže jej lze použít například i v dálkově řízeném parníčku…

Strojek jsem poprvé vyzkoušel rozběhnout pomocí improvizovaného „parního kotle“ – což byla vlastně obyčejná čtvrtlitrová plechovka od džusu, kterou jsem vysrkl malou dirkou. Do té jsem následně zapájel trubičku, na kterou jsem navlékl silikonovou hadičku a propojil kotlík se strojkem. Naplnil vodou, zatopil pod ní několika kostkami tuhého lihu a za pár minut se strojek rozběhl! Po další chvíli sice plechovka pukla, protože nebyla ve spojích pájena, ale pouze lisována…

Téměř celý traktůrek, je zhotoven z tabule měděného plechu tloušťky asi 0,2 mm. Nejprve jsem si udělal skicu na papír, podle které jsem začal jednotlivé díly nejprve vystřihovat a skládat z kartonu nanečisto a pak podle té papírové šablony je překreslil na plech a vystřihl. Tam kde jsem očekával teplo od topeniště jsem na spoje použil šroubky, jinde jsem pájel cínem. Parní kotel je ze stočeného plechu a pájený, takže je při provozu třeba dávat pozor, aby se nevyvařila všechna voda, neboť by došlo k jeho rozletování. Strojovna není opatřena žádnými armaturami neboli šroubením, které by propojovalo jednotlivé trubičky. Všechny vývody jsou napevno připájeny buď ke kotli, stroji nebo reverznímu ventilu. Tyto jsou pak propojeny silikonovými hadičkami. Jediná věc je doplněna později a to manometr s pojistným pružinovým ventilem. Každopádně pojistný ventil je nezbytností kvůli bezpečnosti provozu. V nouzi však jako bezpečnostní ventil pracují i silikonové hadičky, které většinou samy sklouznou z trubiček při tlaku dvou atmosfér. Nicméně se na rozdíl od pojišťováku samy nevrátí do původní polohy .

Obrázková galerie
Obrázková galerie

Videosnímek
Videosnímek

[velikost souboru] kB / [délka snímku]. vteřin

Zatím čus, Ivan Na začátek článku