Můj první parník

Autor: Tomáš Kočí <tomashanakocovi@tiscali.cz>
Téma: Lodě, Vydáno dne: 28. 01. 2007 na www.mo-na-ko.net


To, že jsem si chtěl postavit parník od malička, jsem už někde psal. Cesta to byla nelehká. Kdysi mně napadlo, koupit si stavebnici Scheweningenu a udělat ji na páru. Dnes se považuje za klasiku Artur, přičemž Schew.je ještě starší. Já ho stavěl na vojně v letech 1975-1976. Jo jak ten čas letí! Po zjištění, že to je nereálné, byl Schew. dokončen se dvěma motory Igla za sebou a docela hezky jezdil. Dnes prochází generální opravou a bude zase plout.


Po návratu z vojny jsem se vrátil do firmy, kde bylo možno něco vysoustružit a pracovalo se tam s různými kovy. V Modeláři asi z r.1970 jsem nalezl malý plánek remorkéru, beze jména. Patřičně jsem ho zvětšil - síťovou metodou (pánové, to nebyly ještě žádné kopírky a o možnosti zvětšování ani nemluvě). Při délce asi 1050mm a výtlaku asi 10kg mi loď připadala obrovská (ve srovnání se Schew.). Teprve nedávno jsem zjistil, že remorkér se ve skutečnosti jmenuje Cap Sizun. Ve Francii jsem se s ním setkal na MS v roce 2003(?). U nás s ním jezdí Vratislav Emler velmi úspěšně, jeho je trochu větší. Bohužel můj malý plánek byl natolik nejasný, že jsem řadu detailů musel domyslet.

V 70 letech vyšel také v Modeláři plánek na parní stroj. Dvouválec do V neměl reverzaci a byl dost složitý. Máte-li ho kdo, je v něm dokonce chyba. Tehdy to redigoval Ing.Štrunc. Ani nevím, zda-li ještě žije. Parní kamarád. Provedl jsem vlastní úpravy. Místo šoupátkového rozvodu jsem si navrhl rozvod válci, které by vše vloženy ve vnějších válcích vykonávali kývavě-rotační pohyb. Kdo znáte rozvod motorů Knight, RAF nebo Bristol jste doma. No stroj jsem nakonec dokončil. Bylo to ovšem martyrium. Válce mi chlapci vyrobili z bronzu - bohužel ale hliníkového, který nejde pájet. Všechen složitý rozvod trubičkami po vnějších válcích jsem musel dělat na přírubičky. Trubičky měli průměr 3mm. No a tím to skončilo. Už ani kotel - měl být plamencový - jsem nedokončil. Proč? Zjistil jsem, že pára je velmi podivné medium.

A to jsem myslím docela odborník (absolvent ČVUT - obor tepelné stroje a energetika). Ale praxe je holt praxe. Pára má vynikající vlastnost v tom, jak je rozpínavá a nese mnoho energie (na rozdíl od stlačeného vzduchu), což je dáno její teplotou. Bohužel však proniká i sebemenšími netěsnostmi (na rozdíl od stlačeného vzduchu). Já si to vysvětluji tím, že má asi daleko menší molekuly. Zkrátka už asi tušíte, že stroj byl netěsný a pořádně nepracoval. Tušíte správně. Příliš mnoho těsnicích ploch opracovaných běžnými postupy prostě nestačilo páru udržet ve válcích. Stroj se točil, ale neměl žádnou sílu, řečeno laicky. Cesta k fungujícím parníkům byla ještě dlouhá. Parník později pojmenovaný Phoenix byl dokončen s elektromotorem ze stírače Bucegi a dvěma akumulátory Simson. Jezdil dobře, ale nebylo to ono.

V roce 1997 bylo MS v Bakově nad Jizerou. Byl jsem se tam podívat, seznámil se s pány Voráčkem a Bláhou, viděl řadu lodí ze zahraničí a viděl, že to jde. Pustil jsem se do toho znova. Bylo to zase martyrium. Postupně jsem se musel naučit nové postupy a technologie. Vzpomínal jsem na ty Waty, Stephensony, Božky jak oni průkopničili. Šel jsem na to jednoduchou cestou, která nabízela úspěch.

Obrábění válců? Protože je to obtížné, nebudeme obrábět. Koupil jsem v OBI mosaznou trubku vnitřní průměr asi 11 mm. Trubka byla hezky tažená za studena, poměrně tvrdá, uvnitř přesná a zrcadlově lesklá. Ideální. Písty jsem si nechal vysoustružit z duralu. Jednak byly lehké - s ohledem na setrvačné síly, jednak trochu měkčí než válce. Pro jednoduchost zvoleno řešení s kývavými válci - pamatujete hračku z padesátých let? - stojatý kotel a jeden kývavý válec. Aby byl zaručen spolehlivý rozběh a možnost reversace, použil jsem válce čtyři. Protože vyrobit vícekráte zalomený klikový hřídel v potřebné přesnosti neslibovalo úspěch, zvolil jsem tedy řešení, kdy dva klikové hřídele jsou ozubenými koly spřaženy tak, aby ojnice byly rozkročeny o 90 stupňů, což zaručuje rozběh. Klikové hřídele, vlastně jen čelní kliky jsou uloženy ve dvou kuličkových ložiscích. Ojnice duralové, vždy dvě na jednom klikovém čepu. Vzhledem k tomuto řešení odpadl problém ojničních hlav. Pokud by měli být dělené, asi bych to nezvládl. Původně neměl stroj ani mazání s ohledem na pohon mokrou parou, která dobře maže. Po zjištění, že stroj slibuje úspěch jsem se pustil do kotle. Jsa věren zásadě, že model by měl připomínat vzor, zvolil jsem plamencový kotel, téměř skotský kotel s malou odchylkou, totiž vratná komora spalin je vnější, nikoliv vnitřní.

Teď už se mi ten trup nejevil tak velký a hodně problémů jsem měl s umístěním nádobky s PB. Používal jsem malou bombičku Ronson, která byla malá a drahá. Protože soutěžit v KLOM dle pravidel Navigy znamenalo stále čekat na start s „ohněm pod kotly“ a pak jet třeba také hodinovou vytrvalostní jízdu po třech soutěžních, znamenalo to být stále ve stresu z nedostatku paliva. Zabudoval jsem proto velkou 230g bombičku Meva. Bohužel jsem musel vždy vymontovat stroj, což bylo naštěstí snadné.

Nějak se zadařilo a v roce 1999 jsem v Halle skončil druhý na MS (snad to bylo MS). To už se mi nikdy od té doby nepodařilo, ani s lepšími loděmi. Co stálo za tímto úspěchem. První plavba 97 bodů. Já obvykle jezdím tak 78-85. Hodinová plavba, kterou jsem vyhrál, díky velmi výhodnému přepočítávacímu koeficientu, který tehdy platil. Phoenix tehdy statečně kroužil kolem bojek a dělal asi 17 kol. Pak se rozletoval cínem pájený kotel, protože přestala fachat napaječka. Po 40 minutách byl šmytec, ale stačilo to. Je to na dlouhé vyprávění, jak jsme to tam pak spravovali, abych odjel další jízdu. Poslední plavba byla pro velké vlny odvolána. Hlasoval jsem tehdy proto, abychom jeli, vědom si toho, že moje loď je dobře zakrytá a vydrží. I když mi bylo jasné, že druhé místo neudržím. Velmi jsem si sebe vážil - tehdy. Ostatní otevřené lodě byly na tom hůře. Dokonce jsme zaznamenali potopení jedné poměrně velké lodě (byla vylovena). Tehdy ve mně vyzrálo rozhodnutí postavit model odolný všem vnitrozemským živlům. Vznikla tak Cervie, ale ani ona neušla potopení, myslím, že jsem o tom již psal.

Ale zpátky k Phoenixu. Je plavbyschopný. Fotografie ukazuje stroj po GO. Desítky hodin plavby se podepsaly. Válce a písty oscilačního stroje se vyběhaly do oválu a byly vyměněny, doplněno kondenzační maznicí. Kotel dostal nový silnější plášť a je již pájen stříbrem. Už tuto technologii ovládám. Hořák je osvědčený Cheddar, tj. keramický. Všechny předchozí ptákoviny (redukční ventily, vzduchové ventilátory, předehřívání plynu) což bylo dost náročné, šly do penze. Nakonec jsem vyrobil vlastní nádržku na PB svařenou z oceli. Už nemusím při její výměně vyndávat stroj. Její objem je dostatečný. Hořák se dá ovládat servem pomocí RC. Je to patrné. Protže kotel nemá automatickou regulaci, je to potřeba. Vzhledem k setrvačností kotle (velký objem vody) se to dá ručně uregulovat. Jezdím s ní už jen propagační jízdy. Hradec Králové - nábřeží paromilů a Vyžlovka zahájení sezony.

Páře zdar! Tomáš Kočí Na začátek článku